Proč je odpuštění rodičům jedna z nejdůležitějších věcí v životě?

Všichni máme možnost volby:

• Můžeme se na své rodiče samozřejmě celý život zlobit, vyčítat jim jejich výchovu a křivdy, kterých se na nás dopustili, jejich omyly a chyby, které už nelze vzít zpět ..
  

Ovšem tím, jak mnozí již zjistili, nic nezměníme ani nevyřešíme, jen ubližujeme sami sobě a někdy i svému okolí. Rodiče či další blízké osoby, kteří "nás zranili" mnohdy ani netuší, jak hluboké rány v sobě nosíme, kolik času jsme jim ve své mysli věnovali s mnoha vnitřními dialogy, hádkami či pláčem ..

• V důsledku toho také můžeme sami sebe udržovat v trvalých stavech lítosti, těžkosti, utrápenosti špatným osudem, a nadále si odpírat více radostných situací, smíchu, dobrých vztahů se svým okolím i mnoho poklidných nocí a kvalitního spánku.

Jako dospělí jedinci si naprosto jasně uvědomujeme, jaké rodiče bychom chtěli mít:

     milující, netrestající, plně nás přijímací (neodsuzující),

     jsou s námi pokaždé, když je potřebujeme,

     vždy nás podporují a chválí,

     nezakazují to, co máme rádi,

     obejmou nás, když potřebujeme,

     vždy umí říct přesně to, co nám v danou chvíli pomůže či povzbudí,

     nikdy se nemýlí, jsou vždy upřímní a otevření, laskaví,

     ale hlavně - nikdy by neměli udělat naprosto nic, co by nám způsobilo jakoukoli bolest či trápení.

Zní to naprosto báječně. Ovšem realita je obvykle odlišná, a proto je potřeba najít jinou perspektivu vnímání toho, co si pro nás osud připravil, než je doživotní obviňování rodičů (viník) a podporování sebe sama v lítosti (oběť). V roli oběti není cesta ven ke změně. Více o roli oběti v tomto článku.

Fakta na cestě k odpuštění:

• Předně je důležité si uvědomit, že děti sice mohou chtít "dokonalé rodiče", ale dostanou přesně takové, jaké ve svém životě opravdu potřebují, což může mnohdy znamenat až propastný rozdíl. Celé kouzlo je v uvědomění toho, že ať už rodiče jsou či byli jacíkoli a dělali cokoli, vždy dělali naprosto přesně jen to, co uměli, tak jak to uměli.
• To, jak jednali s námi, byl i způsob jak vnitřně jednali sami se sebou. Pokud vůči nám nejednali láskyplně, činili tak i celoživotně sami k sobě, stejně tak bylo zacházeno i s nimi, když byli sami dětmi. Neexistuje jiný důvod k jejich chování než ten, že se to sami takto naučili od svých nejbližších, a to dále vědomě i podvědomě předávají dál.
• Pokud chceme, aby se situace změnila a oni se k nám chovali podle toho, jak chceme my, je potřeba jim to ukázat a naučit. Pokud je tento krok jakkoli obtížný nebo se z nějakého důvodu ostýcháme či bojíme takto vůči nim projevovat, hledejme zcela konkrétní důvody, proč to nejde, kdy vznikly a hledejme způsoby, jak je změnit. Způsobů existuje bezpočet. Pokud víme, jak chceme, aby se k nám druzí chovali, je maximálně důležité, abychom se tímto způsobem chovali sami k sobě. Pokud se nebudeme mít rádi, budeme se odsuzovat, shazovat, podceňovat, nemůžeme očekávat opačnou reakci od okolí. Okolí se k nám chová právě tak, jako my sami k sobě.
• Rodiče máme, jaké máme, také proto, aby nás připravili na život, jaký budeme žít, ať už ho povedeme jakkoli. Z těchto zkušeností budeme čerpat celý život. Je jen na nás, zda to bude s bolestí nebo s pochopením a optimismem.

Proč musíme trpět, když chceme jen prožívat radostné chvíle? Nejde to i bezbolestně? Na první pohled se to může zdát nefér.

Ať už se nám to líbí nebo ne, právě jen díky bolesti si uvědomujeme, že něco chceme změnit. Skrze radost většinou není důvod nic měnit. A protože člověk, který se nevyvíjí (neposouvá hranice své komfortní zóny), nic nezískává také mnohdy navíc i ztrácí.

Jak proměnit bolest v lásku a sílu?

Existuje několik kroků, které jsou velmi dobrými pomocníky na této cestě:

• Připustit, že to co se nám na rodičích nelíbilo, co jim nemůžeme odpustit a odsuzujeme, už jistým způsobem sami praktikujeme vůči sobě nebo svému okolí (např. přehnaná kritika, sebelítost, pohrdání stejným či opačným pohlavím atd.).
• Říct si, jak se místo toho chceme chovat - k tomu může pomoci uvědomění toho, co jsme si od rodičů nejvíce přáli a nemohli to dostat:
• mohla chybět slova ocenění, díků, podpory,
  
• mohla chybět pozornost, jejich přítomnost při důležitých okamžicích,
• mohlo chybět naslouchání, povídání, sdílení,
• mohlo chybět pohlazení,
• atd.
• Začneme toto jednání vědomě co nejdříve dávat sobě, a pokud to tak cítíme, i druhým:
• ocenit sebe i druhé v různých situacích mnohokrát během dne, poděkovat, motivovat,...
• být sám se sebou a poznávat se na všech rovinách a v různých stavech, vztazích či situacích ...ať už časem stráveným u vody, při cvičení, s knížkou, při tvoření čehokoli nebo v meditaci,
• být ve společnosti dalších lidí, protože chci, ne z povinnosti či ze strachu (např. ze samoty),
• nechat si od druhých pomoci, pokud pomoc nabízí,
• atd.

Toto je jedna z cest k sobě a k poznání toho, kdo jsme a co chceme, a zjištění toho, co nám dělá dobře (co budeme podporovat), a co nám nedělá dobře (a budeme eliminovat). Jednoduše je to přirozená cesta ke zdravé sebelásce.

Často situacím, lidem či věcem neumíme říct "ne" z mnoha důvodů, ale to je jen další důsledek sebedestrukce a nelásky k sobě. Někdy "ne" druhým je "ano" sobě - ve smyslu, mám se rád/a a nebudu dělat to, co mne činí nešťastn-ým/-ou nebo mi jakkoli ubližuje, bere příliš mnoho energie a žádnou pozitivní nevytváří nebo jí nevytváří dostatek.

• AŽ POTÉ, co toto nové chování začneme aplikovat, budeme docházet sami k mnoha různým souvislostem, zjištěním a uvědoměním, která jsme do té doby neviděli, a která nám pomohou získat tolik důležitý nadhled.
• Pokud vůči rodičům cítíme ještě jakékoli další negativní emoce, trápení možná i dlouholetá traumata či křivdy, ventilujme je - ideálně verbálně (buď sami doma, nebo blízké osobě, které se to netýká), ale nikoli rodičům, kteří toto nemusí ani pochopit, ani psychicky ustát; můžeme napsat dopis, ve kterém se z pocitů tzv. vypíšeme, ale nikdy ho neodešleme. Důležité je sdělit naprosto VŠECHNY pocity, které v sobě máme, jinak proces nebude kompletní (hněv, vztek, lítost, stud, znechucení, odpor, ale i strach, obavy atp.).
• Nyní je potřeba najít VŠECHNA ponaučení, která jen dokážeme díky výchově našich rodičů, a zkušenosti, které jsme dosud díky tomu získali. To je velmi důležité.
• Nyní zbývá již jen odpustit všem, kterým je potřeba, a tím:
• konečně odpustit i sobě, rozpustit pocity viny či jakékoli jiné výčitky,
• vyčistit a uzavřít minulost, ke které se již nemusíme dále vracet,
• získat pocit vnitřní svobody, lehkosti,
• neprojektovat dále pocity vůči rodičům z minulosti na jiné osoby z okolí v současnosti,
• nepřenášet zažité chování na děti,
• získávat sílu a nadhled, posilovat životní optimismus,
• a také lépe spát.

Všechny uvedené body si může každý projít sám nebo pod vedením specialisty, který má s tímto procesem osobní zkušenosti, a tím se natrvalo odprostit od minulosti a žít více přítomností, tady a teď.