Bolest způsobená odmítnutím

"Teď na Tebe nemám čas. Nechci, abys mi pořád volal/a. Momentálně nemáme zájem o Vaše služby. Nelíbíš se mi. Nemám Tě rád/a. Nesouhlasím s Tebou. Nechci, abys tady teď byl/a".

Existuje celá škála emocionálních reakcí, které v sobě člověk pociťuje při těchto slovech. Od drobné nepříjemnosti přes lítost, zklamání, odpor, nenávist, po hrubé sebe-ponižování či sebe-destrukční jednání.

Proč mohou lidé tato sdělení vnímat tak odlišně a kdy vzniká bolest způsobená odmítnutím?

Odpovědí je hluboké citové zranění, které u dítěte pravděpodobně vzniklo v období, kdy mu ještě nemohlo zcela porozumět, v situaci, kdy od blízkého člověka opakovaně vnímalo určité odmítnutí své vlastní osoby (ať už dotyčný jednal vědomě či nevědomě), čímž bylo jistým způsobem popřeno. Dítě pak opakující se situace bez dalšího vysvětlení vnímá již bolestně a zcela nebo částečně se v sobě uzavře. Na prvotní zranění se postupem času kumulují další odmítnutí tak, že časem vznikne přecitlivělost k jakémukoli zamítnutí ze strany okolí, byť by se jednalo o drobnosti. Závažná zranění z odmítnutí však mohou vzniknout už v době narození či početí dítěte například tím, že rodiče očekávali syna nikoliv dceru nebo si narození potomka vůbec nepřáli. Stejný zničující efekt může v dítěti vyvolat, pokud ho vystavíme ze strany svých nejbližších častým jízlivým poznámkám, netrpělivosti nebo hněvu. Zranění z odmítnutí vznikají tedy velmi brzy, proto si ho mnohdy člověk ani v dospělosti nemusí zcela uvědomovat. Může ho ovšem objevit, pokud na něj zaměří svou vědomou pozornost a hledá ho ve svých negativních pocitech a v situacích, kdy s ním druzí nesouhlasí.

Máte problémy říct někomu "ne", "teď se mi to nehodí"?

Snažíte se každému a vždy vyhovět mnohdy na úkor sebe samých?

Vadí vám, když na vás někdo nemá čas, když vy potřebujete?

Dokud toto zranění není zcela uzdraveno, zpravidla se oživuje často a velmi snadno.

Slovo, které nejčastěji spojuje v úvodu zmíněné výroky okolí je "nechci", zkráceně odmítavý přístup, který je v budoucnosti spouštěčem pro výše zmíněné bolestné reakce, které mu i v běžných každodenních situacích zcela znemožňují zůstat klidným a soustředěným, někdy ho zavedou až do stavu nepříčetnosti, agresivity nebo silné frustrace (strádání). Cítí se pak být stále dokola odmítán, i když tomu tak mnohokrát není.

Dítě, respektive člověk, který si vytvoří zranění tohoto typu, si vedle toho vytvoří i patřičný obranný mechanismus s cílem bolest ve svém nitru potlačit či ji jinak eliminovat ze svého vědomí, a jistým, byť nepraktickým, způsobem se tak chránit před opakovaným odmítáním. (Uvedený vzorec chování si však nemusíme plně uvědomovat, neboť jej považujeme za svoji "přirozenou" součást). Tento člověk mohl být v dětství také vystaven otevřenému nepřátelství některé z nejbližších osob. Toto nepřátelství mohlo být adresováno buď přímo jemu, nebo některému z jeho blízkých, se kterým se ztotožnil. Proto i nepřátelství vůči někomu blízkému může přijmout jako nepřátelství vůči sobě.

Tento obranný proces je dle Lise Bourbeau nazvaný únik. Lidé únikového typu se rizikovým situacím raději vyhýbají, než aby jim čelili přímo. Barbara Ann Brennan tuto masku nazývá schizoidní, a vedle úniku ještě přidává jako obranu i reakce pasivního zastrašování vůči tomu, kdo nás odmítá (člověk se tzv. naježí, ale nezaútočí). Vlastní únik pak může vést k různým závislostem, např. na jídle, alkoholu, drogách, sportu, apod.

Myšlení člověka tohoto typu:

• nerad na sebe upozorňuje, jako by nechtěl být vidět, snaží se nepřekážet, nebýt na obtíž,
• cítí se nedůležitý, že na něm nezáleží, jeho hlas není rozhodující, trpí pocitem nízké sebehodnoty,
• cítí se ve společnosti lidí neviditelný,
• někdy se potýká s myšlenkou práva na život, zda je jeho existence v pořádku, zda to, co dělá je v pořádku,
• myslí si, že útěkem se vyhne neštěstí, má tendence z konfliktů nebo i jen hrozby konfliktu odcházet pryč nebo být duchem nepřítomný (ve svém vlastním světě, děti tohoto typu jsou často v imaginárním světě, dospělí tohoto typu často vymýšlí různé projekty a plány, ale už je neuskuteční - hledají situace, kdy nemusí být teď a tady, protože je jim to nepříjemné, utíkají do svých myšlenek, kde je to bezpečné),
• problémy s pamětí, které spouští právě fakt, že není přítomen - teď a tady, prožívá podvědomý strach a spouští únikovou masku, která vnímání přítomnosti doslova vypne, proto si pak nic nepamatuje, protože je duchem opravdu jinde.

Jednání člověka tohoto typu:

• odmítá druhé kolem sebe, raději dříve než to udělají ti druzí jemu,
• přeje si uznání nebo potvrzení okolí, ale když ho opravdu dostane, často neví co s ním, a tak si ho buď nepřipustí, nebo připustí částečně, ale plně ho neuspokojí, proto se cítí dál zraněný a vyžaduje další a další potvrzování, opakovaně s narůstající tendencí,
• nemá rád dotyky pokud sám nechce, preferuje svůj nikým nenarušený prostor,
• někdy paradoxně vyvíjí zoufalou snahu neodmítat druhé, právě proto, že nechce stejným způsobem zraňovat druhé,
• obtížně sděluje své tužby a přání, pokud na ně není přímo dotázán, následně se obává konfrontace (nejčastěji výčitek, napomenutí, přerušení) a z toho plynoucího odmítnutí,
• nehovoří o všem, o čem by chtěl, protože si myslí, že to druhého nebude zajímat, často mylně,
• potřebuje v životě dosahovat dokonalosti, právě proto, aby nebyl odmítán, protože v jeho světě se dokonalé věci nemohou odmítat (dokonalý = milovaný),
• snažil se co nejrychleji dospět, aby byl méně odmítán, proto má obvykle pocit, že si neužil dětství naplno,
• může se mu často dělat špatně od žaludku, potřeba zvracet, odmítat potravu, druhé lidi, i svět,
• je "příliš hodný" (syndrom hodného dítěte): poslouchá, neodmítá.

Co s tím?

Skrytým posláním či smyslem odmítání je pomoci nám najít správný a přirozený směr, abychom zase byli sami sebou, v našem přirozeném stavu. Druzí nás tedy mohou odmítat proto, abychom nevěnovali pozornost jim, ale právě naopak sobě, naučili se milovat sebe, následně i druhé. Pokud některého ze svých blízkých odmítáme právě kvůli tomuto zranění, které nám způsobil svým jednáním, do jisté míry pak odmítáme sami sebe, a tím i schopnost mít se přirozeně rád/a.

Druhým vyčítáme, co často děláme sami a nechceme to vidět. To je nejčastěji důvod, proč k sobě přitahujeme osoby, které nám ukazují, co způsobujeme sobě nebo lidem okolo nás, často nám zrcadlí, jak odmítáme vnitřně sami sebe.

Řešení ve zkratce

1. Uvědomit si v sobě existenci tohoto typu zranění.

2. Přestat nadále utíkat nebo se vyhýbat příchozím nepříjemným situacím.

3. Nevinit druhé a neodhazovat tím tak řešení celé situace mimo sebe.

4. Odpustit sobě i druhým (pokud je potřeba).

5. Uvolnit nahromaděné negativní emoce (nejčastěji vztek a nenávist).

6. Pustit do svého života více optimismu, pozitivity, kladných emocí, zdravé sebe-lásky i lásky od druhých.

Někdy pro druhé nemusí být nedůležité to, co říkáme, ale to ještě neznamená, že jsme nedůležití jako lidé.

Kvalitním a efektivním řešením této situace je koučování, poradenská psychologie,  řízená meditace, mužské či ženské kruhy, regresní terapie a mnohá další.